Ještě kvítky: na ocelové trubce vyrostl Udumbara

V zahradě čínského dědečka Dinga (Ding), který žije ve městě Shenyangu (Shenyang), jsou ocelové trubky, což samo o sobě je v pořádku. Pravda, trubky je nutné čas od času čistit a to je také správné. Tak jednou je Ding začal čistit. Čistí, čistí, a vtom se jeho ruka dotkla něčeho hebkého. Stařík se podíval a s překvapením našel ...

Křehké bílé kvítky, rostoucí na trubce, přímo na hladké oceli. Přesně 38 květů na stonku tenčím než lidský vlas. Ding je změřil - průměr každého kvítku byl pouhý 1 milimetr.

Nějaký čas stařec neobvyklé rostlinky pozoroval a všiml si, že kvítky se vždy zrána otevírají a zavírají se s příchodem slunečních paprsků. Naprosto udivený Ding se rozhodl poradit se s povolanými sousedy.

Ti mu řekli, že rostlina očividně nemůže být nic jiného, než legendární kvítek Udumbara (Udumbara), který nikdo nikdy na vlastní oči ještě neviděl (což, mimochodem, nebrání představit si ho jako, např. gigantický modrý lotos), a že stařík měl obrovské štěstí.

Podle legendy, Udumbara poprvé rozkvetl po narození Budhy a od těch dob kvete, ale vcelku zřídka – jednou za tři tisíce let. Budhisté posuzují tento jev jako nadpřirozený nebo jako zvláštní znamení. Stařík to zhodnotil stejně tak: « Bez půdy, bez vody! Tyto kvítky mi mohou přinést úspěch», - zaradoval se. Aby ne, najednou 38 kvítků Udumbaru, ty určitě přinesou dědečkovi štěstí.

Vědro bláta se pokusil na tuto požehnanou situaci vylít expert na květiny Guo Xi-chang, který prohlásil, že tato ojedinělá rostlinka je jakýsi mech, vždyť to se na světě nestává, aby květy rostly bez půdy a vůbec, bez ničeho. Ale na jeho slova nikdo nijak zvlášť nedal – proč mech, když je to jasný Udumbara.
O zajímavé historce o dědovi s květy na ocelové trubce v podání čínských SMI informoval svět sever Ananova. Přesto je nutné tyto zprávy trochu doplnit informacemi o Koreji, ale nejen o ní.

V říjnu roku 2000 si mniši z jednoho budhistického chrámu v Soulu všimli divné věci – na čele pozlacené sochy božstva vyrostly malinké bílé kvítky, celkem 21 kusů. Všechny byly asi centimetr vysoké. Lid vtrhl prohlédnout si ten zázrak - asi 7 tisíc. Zcela pochopitelně, Udumbara kvete ne zrovna moc často.

Mimochodem, na další květy nebylo nutné čekat celých tři tisíce let, ale jen čtyři roky: v říjnu 2004 v Soulu na budově korejské speciální služby (Korea Central Intelligence Agency — KCIA) byl Udumbara objeven v úrovni páteho a sedmého poschodí. Jinak, posvátná rostlinka čas od času dělá radost obyvatelům Země svým příchodem na těch nejneočekávanějších místech, a stařeček s trubkou, to je jen ten nejčerstvější příklad.

Teď se vrátíme ke květinovému expertovi Guo Xi-changovi, který říkal něco o mechu. Neměl pravdu, protože bílé kvítky – to jsou (překvapení-překvapení!) vajíčka hmyzu. A to ke všemu ještě hmyzu toho naprosto nejobyčejnějšího, jmenuje se zlatoočka obecná ( Chrysopa carnea).

Larvy těchto blanokřídlých tvorů se vyznačují kanibalismem – požírají odložená vejce. Proto zlatoočka «vymyslela», jak zachránit jednu část potomstva před druhou: její bílé zárodky jako na nožkách stojí na tenoučkých, vlasům podobných, níťovitých stoncích.

Vajíčka se obvykle ukládají na stinných a vlhkých místech: na kůře, listech a stéblech rostlin. Ale podle čínských a korejských historek, mohou se objevit i na jiném povrchu.

A co se týká případu staříka Dinga, tak je tady jedna nesrovnalost: jeho «květy» se otevíraly a zavíraly, ale u vajíček k tomu nedochází. Ve všem ostatním je nsaprostá shoda «Udumbary» s vajíčky hmyzu.

A celkově, s dědkem to dopadlo smutně. To se ale stává, najdeš div divoucí, těšíš se na úspěch, a bác ho! Vajíčka!