Aral: unikátní moře s vyjímečným osudem

Až do poloviny 20. století bylo Aralské moře čtvrtým největším na světě: plocha, kterou zaujímalo, představovala přibližně 68 tisíc čtverečních kilometrů. Ale od 60. let minulého století se moře začalo rychle ztrácet díky odběru vody na zavlažování z řek, které ho napájejí.

Před půlstoletím - čtvrté největší moře na světě, dnes velmi rychle mizí ze zemského povrchu. Aralské moře (Aral) je slané moře ve Střední Azii na hranici Kazachstánu a Uzbekistánu. Taky se mu říká jezero - nemá totiž žádný odtok do otevřeného moře. Velké množství ostrovů dalo moři název Aral Dengis, které používají Kirgizové a kdysi překrásná modrá barva vody vysvětluje původní ruský název - Modré moře.

Aralské moře je unikátní samo o sobě - ve světě nemá obdobu a neobvyklý je i jeho zánik - nikdy a nikde ještě tak velký vodní rezervoár tak rychle nevysychal. Až do poloviny 20. století bylo Aralské moře čtvrtým největším na světě: plocha, kterou zaujímalo, představovala přibližně 68 tisíc čtverečních kilometrů (rozloha České republiky 78 tisíc čtverečních kilometrů).

Ale od 60. let minulého století se moře začalo rychle ztrácet díky odběru vody na zavlažování z řek, které ho napájejí. V roce 1989 se jezero rozpadlo na dvě izolované vodní nádrže - Severní (Malé) a Jižní (Velké) Aralské moře. V roce 2003 už plocha hladiny Aralského moře představovala pouhou jednu čtvrtinu původní plochy a objem vody jen asi 10 procent. Podívejte se na satelitní snímky. Velmi rychle zastaraly fyzické mapy s obvyklým nákresem modré skvrny a dvěma nitkami řek na žlutém pozadí středoazijské pouště. Na tak globální geografické změny v přírodě jsou zapotřebí celá tisíciletí, ale člověk "dosáhl" působivého výsledku za pouhé zhruba jedno půlstoletí.

Díky odpařování vody se voda v Aralském moři mění na rosol: vymřel velký počet různých druhů flóry a fauny, které nebyly schopny přizpůsobit se životu v tak slané vodě. Přesto ale život v Aralu zcela neskončil. Zatím...

Přístavy jsou uzavřené, rybolov ustal... Pobřežní pás vody je pokryt silnou vrstvou bílé pěny, která na vzduchu neroztaje. Hádanku o původu této pěny musí vědci teprve rozluštit. Mořské dno a přiléhající uzemí se změnilo na slanou poušť. Oblázek, který ležel jeden metr od současného mořského okraje v místě, kde ještě před půl rokem byla voda, je tak silně opracovaný sluncem a větrem, že se v ruce velmi lehce drolí na kousky. Dnes tady vládnou mohutné písečné bouře, dosahující na délku 200-300 km a zasahující i nedaleko ležící města. Objevují se jako mlha bělavé barvy, zhoršující viditelnost. Vdechování takového vzduchu není bez nebezpečí: jsou v něm obsažené výpary chemických hnojiv a insekticidů, která se po celá léta vymývala z polí do řek a tak se dostala do moře.

Oceánologové vytvořili počítačový model, který ukazuje pravděpodobnou budoucnost Aralu. Nejspíš, rozlehlejší a mělká východní kotlina s hloubkou 4-5 metrů se udží ještě asi tak deset let a pak zmizí. Západní, s větší hloubkou, může ještě vydržet poměrně dlouho - asi tak 70 let, protože její vodní hladinu budou udržovat jak vodní srážky, tak přítok řek.

Evropské společenství a jiné organizace vytvoří různé programy na prozkoumání Aralu. Zopakuje se jeho historie na jiném místě zeměkoule? To záleží na tom, jaké závěry vyvodí lidstvo z největší současné vodní katastrofy na Zemi.

zdroj: http://query.nytimes.com/gst/...