První dojem je ten nejsprávnější

Půl století se vědci, kteří se zabývají sociální psychologií, snažili pochopit schopnost člověka najít racionální vysvětlení pro své, i ty nejhloupější, činy. Co nás například nutí koupit si neónově žlutý automobil se zrovna ne nejnižší spotřebou paliva?

Půl století se vědci, kteří se zabývají sociální psychologií, snažili pochopit schopnost člověka najít racionální vysvětlení pro své, i ty nejhloupější, činy. Co nás například nutí koupit si neónově žlutý automobil se zrovna ne nejnižší spotřebou paliva? A proč, když přátelé a příbuzní jen rezervovaně pokrčí rameny při pohledu na tento ne zrovna nejlépe uložený kapitál, náš mozek doslova řve radostí jediné: «Yesss! Je báječný!» Podobná «rozdílnost názorů» (neboli kognitivní dissonance) je jev velmi rozšířený. Podle psychologů naše vlastní «racionalizace» sleduje jediný cíl - ohromit okolí, dokázat všem neomylnost vlastních morálních zásad a současně také pohladit vlastní samolibost.

V roce 1956 Jack Brehm, jeden ze studentů profesora sociální psychologie Leona Festingera, přinesl do laboratoře několik svých svatebních dárků a poprosil své kolegy stanovit priority mezi toustovačem, stolní lampou, stopkami a tranzistorovým rádiem. Každý měl vybrat jeden ze dvou předmětů, které se mu nejvíce líbily a slíbil jim, že si jej pak mohou odnést domů. (Pravda, na konci experimentu se p. Brem přiznal, že ve skutečnisti se vůbec nechystá někoho obdarovat, čímž jednu ze zúčastněných žen rozplakal). Po tom, co byl proveden výběr, byli účastníci konkurzu požádáni, aby znovu stanovili priority. Dokážete odhadnout, jak se sitauce vyvíjela? Každý začal chválit ten předmět, který si vybral, a tím chtěl dokázat okolí i sobě, že především on provedl tu nejlepší volbu.

Stejně tak si vedou i primáti. Předpokládejme, že máme tři typy dětských bonbónů M&M’s: červené, modré a zelené. Opičímu samci nabídli k výběru dva z nich: červený a modrý. On si vybral červený. Pak mu dali na výběr modrý a zelený - a on si vybral zelený («já jsem přece jasně řekl, že modrá je špatná!»). A teď, dospělí, dávejte pozor: podobné chování zaznamenáváme i u dětí do 4 let věku.

Je zajímavé, že stejné výsledky poskytl i experiment, provedený mezi lidmi, kteří trpí amnézií. Oni si nepamatovali výsledky své předešlé volby (a to znamená, že se ani nesnažili dokázat jeho správnou volbu), ale při druhém pokusu dávali přednost neustále stejným předmětům. To dokazuje, že první přijaté rozhodnutí je pro nás podstatné, druhotné rozhodování může být ovlivněno prvním, může být korigováno různými, i drobnými nuancemi.

zdroj: http://www.nytimes.com/2007/1...