Optimální rychlost běhu versus spotřeba kyslíku

Vytrénovaní běžci vám mohou povědět, kdy dosáhnou dokonalé rovnováhy, rychlosti a komfortu. Nohy jsou uvolněné, srdce pumpuje a je to takový pocit, jako by jste mohli běžet touto rychlostí navěky.

Výzkumníci Wisconsinské Madisonovy univerzity (University of Wisconsin-Madison) mají nyní vysvětlení pro tento stav běžecké nirvany a my proto můžeme poděkovat našim předkům a vývojové biologii. Po celé roky, byla úvaha taková, že lidé mají konstantní metabolickou energetickou míru. Předpokládalo se, že člověk potřebuje jednu a tu samou energii na uběhnutí například jedné míle, je už potom celkem jedno jestli tuto vzdálenost uběhnete za 5 nebo 10 minut. Ačkoliv rychlost spotřebovávání vaší energie by byla při vyšších rychlostech vyšší, dosáhli byste dané vzdálenosti za poloviční čas.

Nicméně, každý člověk má svou optimální rychlost, při té využívá opravdu jen minimální množství kyslíku, který je potřebný na překonání dané vzdálenosti. Zjištění Karen Steudelové, zoologické profesorky Wisconsinu a Care Wall-Schefflerové z pacifické univerzity v Seattlu (Seattle Pacific University), bylo popsáno v posledním online vydání žurnálu evoluce člověka (Journal of Human Evolution).Tým profesorky Steudelové testoval bežce jak mužského tak i ženského pohlaví v 6-ti různých rychlostech, mezitím byl měřen jejich příjem kyslíku a zpětné množství vydechovaného dioxidu uhličitého. Jak očekávala, každý bežec měl různé úrovně fyzické zdatnosti a jejich těla různě hospodařily s kyslíkem, ale existovaly ideální rychlosti pro každého z nich, kde každá si vyžadovala nějaké minimální množství energie.

Celková naměřená optimální rychlost pro skupiny byla zhruba 14 km/h u mužů a 11 km/h u žen. Nejzajímavější poznatek je takový, že u nižších rychlostí, kolem 7,5 km/h, byla metabolická efektivita nejnižší. Steudelová vysvětluje, že u této rychlosti, mezi procházkou a během, může být tato „běžecká chůze“ nevhodná a nepřirozená.

Předchozí práce Steudelové se snažila stavět na teorii proč naši časní předci začali chodit „po dvou“, též známo jako bipedalismus. Zjistila, že chození po dvou údech je mnohem účinnějším způsobem jak se dostat z bodu A do bodu B. To mohla být též výhoda pro lov. Tento nejnovější výzkum může nabídnout více záchytných bodů jak jsme se vlastně dostali k běhu. To je otázka zda-li je byl běh nebo chůze důležitější v evoluci tělesné formy Homo.

zdroj: http://www.livescience.com/he...