Experimentátoři izolovali lidi v psychické komoře

Jednou si lékaři nechali postavit Camera silens - docela slušný prostředek na provádění experimentů s lidmi. Dovoluje zbavit člověka prakticky všech vjemů a izolovat ho od libovolného spojení s okolním světem. Taková zkušenost je krajně traumatická, proto se vědci rozhodli takové pokusy dále neprovádět. Prošla desetiletí a tato komora se začala používat znovu. Proč?

Tento nenápadný, ale trochu odpudivý příběh začal v roce 1970. Dva němečtí psychiatři - Jan Gross a Peter Kempe - se rozhodli provést malý, ale velmi významný, experiment. Jejich projekt se uskutečnil na půdě kliniky v Eppendorfu (Universitätsklinikum Hamburg-Eppendorf) při univerzitě v Hamburku (Universität Hamburg).

Svou práci nazvali Camera silens. Název lze přeložit z latiny jako "Nehlučný pokoj" nebo "Nehlučná komora". Ona je skutečně "hluchoněmá": zvuk pohlcující materiál na stěnách, podlaze, stropu izoluje všechny zvuky, které se mohou do místnosti dostat zvenčí.

Konfigurace povrchu je ve tvaru bezpočtu hranolů, které nejlépe tlumí akustické vibrace, které mohou pronikat dovnitř. Díky tomu v místnosti - stejně jako v rozhlasových stanicích nebo v nahrávacích studiích - není prakticky žádná ozvěna. Můžete tady křičet třeba z plných plic, ale vyjde to nastejno, jako křičet ve vakuu. ..

Gross a Kempe začali provádět experimenty, umísťovali pokusné subjekty (účastnili se jak nemocní, tak i zdraví lidé) do této místnosti. Cílem pokusů bylo "pozorování sociální izolace a senzorové deprivace".

Čím déle člověk zůstává uvnitř takové místnosti, tím silněji izolace působí na jeho psychiku. Výsledkem velmi dlouhého působení v takovém zařízení jsou zpravidla různé druhy zkreslení vnímání, které v konečném důsledku způsobují halucinace i jiné nepříjemné efekty.

Navíc, tyto podmínky narušují nejen psychologický, ale i fyzický stav, vždyť psychické poruchy také "rozlaďují" vegetativní systém. Teoreticky, "Komora" je ideální prostředek pro mučení, které nezanechává stopy...

Na experimentech Grosse a Kempeho není nic hrůzostrašného, protože pokusy jsou velmi krátké a mohou být přerušeny v jakémkoliv momentu na požádání pokusné osoby. Přesto, odezvu, kterou vyvolala ve společnosti "Nehlučná komora", byla docela hlučná. Po nekonečných diskuzích, během kterých byly prodiskutovány výše zmíněné vedlejší účinky, musely být v roce 1973 experimenty pozastaveny..

No a v roce 1994 - po více než dvaceti letech pozastavení projektu "Nehlučná komora" - začala na projektu pracovat ještě jedna skupinka osob.

Tentokrát "Komora" zaujala Olafa Arndta (Olaf Arndt) a Roba Moona (Rob Moonen) zkonstruovali ji znovu. Proč to dělají a co to jsou vůbec za lidi?

Olaf Arndt (narodil se v Německu v roce 1961) je umělec. Věnuje se modernímu umění a obzvlášt dosáhl úspěchu v žánru performance. V roce 1989 společně se skupinou jeho stoupenců dokonce založil celé umělecké seskupení s názvem "Pozorovatel operátorů strojů" (Beobachter der Bediener von Maschinen — BBM). Skupina vymýšlí různé instalace a performance, jejichž hlavním tématem je "Společnost člověka a strojů".

Rob Moonen (narodil se v roce 1958) žije a pracuje v Nizozemí. Baví ho přibližně totéž, co Olafa - vytváří instalace a performance, které podle slov Roba "jsou v bezprostřední konfrontaci s prostředím, ve kterém jsou vytvořeny".

Pokud se chcete podívat na tento objekt z různých stran, pak si můžete prohlédnout pár vidoklipů: tento soubor (MOV, 192 Kb) a tento soubor (MP4, 3,69 Mb).

Camera silens pro ně představuje zájem, ale vůbec ne lékařský, a dokonce ani umělecký. Do "Nehlučné komory" může vejít libovolný návštěvník výstavy a získat tak jakýsi estetický efekt navíc. Přesto se dotýká nejen uměleckých, ale i sociálních problémů.

Jeden z nich spočívá v tom, že absolutní izolace přivádí ke zrátě sebeovládání, proto poskytuje možnost plné kontroly nad lidským vědomím. V "Komoře" okolní prostor začíná dominovat nad člověkem. Uvnitř přestává být subjektem, který je schopen samostatně konat, mění se na pouhý objekt, kterým je možné manipulovat, jak je libo.

Možnost ovládat lidské vědomí je určitě jeden z nejaktuálnějších problémů současnosti. Přesto, ať je to jakoli paradoxní, "Kamera" může dát i důvod k zamyšlení nad jedním pozitivním momentem.

Tento kladný efekt je svázán s ochranou před senzorovou přesyceností našeho světa, ve kterém prakticky není kam se schovat od útlaku audio a video mánie. Jako útočiště může sloužit "Nehlučná komora". Je nejem prostředkem k izolaci, ale také vystupuje v roli "antiochránce" před informacemi, místem, kde se člověk může zaposlouchat sám do sebe.

Ale jak při záchraně před informačním tokem neupadnout do šílenství z absolutní izolace? Na tuto otázku, mimochodem, umělci odpovědět neuměli. A vůbec, lze na ni odpovědět?

zdroj: http://www.membrana.ru/articl...