Psychologové srovnávali upovídanost žen a mužů

Ženy pronesou během dne více slov než muži, přesto mluví stejně dlouho. Jak je to možné? A když se jich zeptáte, tak vám toho napovídají. Anebo se zeptejte mužů, kteří to vyřešili. Také nejsou proti popovídat si o tom. Obecně, zástupci obou pohlaví jsou dostatečně sdílní, aby prodiskutovali každý svůj názor. Můžeme klidně brebentit dál, ale bude lepší, jestli se podíváme na to, co se dělo.

V srpnu 2006 Američanka Louann Brizendinová (Louann Brizendine) - neurobioložka, psychiatryně, filozofka - vypustila do světa svou první knihu „Ženský mozek“ (The Female Brain), která se v USA okamžitě stala bestselerem. Spisovatelka se ze dne na den stala slavnou, citáty z jejího díla se okamžitě rozšířili po Státech - televize, rádio a tisková media mluví, tlachají a s radostí uvádějí ty či ony úryvky. Jeden z nich je např. tento: „Žena během dne použije přibližně 20 tisíc slov, ale muž asi jen 7 tisíc“.

Tímto způsobem byl společnosti poskytnut další důkaz toho, že ženy jsou upovídanější než muži, navíc téměř třikrát upovídanější. Tento názor, který je považován za vědecky dokázaný fakt, se velmi pevně usídlil v západním (ale nejen v něm) tisku během posledních 15 let. A samozřejmě také v hlavách lidí.

Ochránit ženskou reputaci před hanlivým označením „klepna“ nebo „žvanilka“ se rozhodla skupina pěti amerických psychologů, tři z nich jsou muži: Matthias Mehl (Matthias R. Mehl), James Pennebaker (James W. Pennebaker) a Richard Slatcher (Richard B. Slatcher). Hezčí polovina skupiny byla zastoupena Siminou Vazirovou (Simine Vazire) a Nairán Ramírez-Esparzovou (Nairán Ramírez-Esparza).

6. července byl článek kolektivu s názvem „Jsou opravdu ženy upovídanější než muži?“ publikován v časopise Science (s jeho zkrácenou formou se můžete seznámit zde: PDF-dokument o 450 kilobytech).
„Ženská upovídanost je mýtus a neopodstatněná šablona“, - s připomínkami uvedli badatelé.

Pro začátek autoři uvádějí, že před nimi ještě nikdo nezkoušel systematicky zaznamenávat besedy velkých skupin lidí během dostatečně dlouhé doby, a proto potřebné údaje pro přesné hodnocení rozdílů v každodenním použití slov mezi ženami a muži neexistovaly.

Ale pokusy už tu dříve byly. Tak např. Angličané jednou požádali 153 dobrovolníků, aby si své rozhovory zaznamenávali na magnetofonový pásek a ve výsledku spočetli, že ženy pronášejí v průměru 8805 slov a muži 6073 slov za den. Jenže, kdy a jak účastníci tohoto experimentu zapínali své magnetofony, to zůstalo nevyjasněno, proto považovat údaje získané Brity za věrohodné by bylo velmi problematické.

Mehl a Pennebaker se rozhodli neopakovat cizí chyby a nesvěřovat fixaci blábolení samotným účastníkům experimentu. Použili metodu, kterou zdokonalovali posledních 8 let: použili aktivační elektronický diktafon (Electronically Activated Recorder), jehož název zapadá do sympatické zkratky EAR - „Ucho“.

Zařízení EAR prodělalo tři stupně vývoje. Nejdříve to byl megnetofonek, potom číselný diktafon, a nakonec „Ucho“ představuje kapesní PC. Jedno se ale nezměnilo: „Ucho“ je naprogramované, aby periodicky zaznamenávalo krátké úseky zvuků, které ho obklopují. Účastníci pokusu nosí malý přístroj u sebe na pásku nebo v kabelce, žijí obyčejný život a nevěnují tomuto zařízení žádnou pozornost.

A EAR se nepozorovaně, periodicky zapíná a zaznamenává vše, při tom získává asi 70 vzorků „akustického sociálního okolí člověka“ nebo přibližně 35 minut zvuků za 24 hodin.

V průběhu tohoto experimentu, který probíhal v období let 1998 a 2004, bylo zařízení naprogramováno na pořizování záznamů 30 sekundových „klipů“ každých 12,5 minut. Potom byly všechny rozhovory rozšifrovány s přesností na jednotlivá slova a statisticky analyzovány.

„Ucho“ nosilo 396 lidí (210 žen a 186 mužů), všichni to byli studenti univerzit v USA a Mexiku. Každý z nich bez postranních úmyslů něco do EAR namlouval několik dnů (od 4 do 10). Při tom, jak jste se určitě domysleli, zasáhnout do procesu tajného číselného zápisu nikdo z nich nemohl.

Obecné závěry jsou následující: v průměru za 17 hodin bdění denně ženy pronesly 16 215 slov a muži 15669. Znamená to tedy, že ženy jsou přece jen upovídanější? Ne, říkají badatelé. Rozdíl 546 slov jde na vrub „7 procentní standardizované nestálosti mezi muži a ženami, a tak údaje nejsou schopny ukázat přesné rozdíly jednotlivých pohlaví v každodenním použití slov“.

Tak tedy, chápejme to tak, že ženy i muži „spotřebují“ denně kolem 16 tisíc slov, což je prakticky stejné množství, ale „s velmi vysokými individuálními rozdíly ve střední hodnotě“ - od 500 do 47 tisíc slov denně.

Je pravda, že výsledky průzkumu Mehla, Pennebakera a jejich kolegů mají své nedostatky, vždyť všichni účastnící byli studenty ve věku od 17 do 29 let, a taková „homogennost“ nijak neodrazí sociálně demografické zvláštnosti a ostatní důležité skutečnosti.

Přesto sociologové tvrdí, že žádný ze získaných vzorků nezajistil podporu myšlence, že „ženy mají podstatně vyšší lexikální rozpočet než muži“ a článek končí slovy: „Proto na základě empirických údajů usuzujeme, že široce rozšířené tvrzení o ženské upovídanosti je neopodstatněné“. Namluveno toho bylo, až hrůza. A jestli neumřeli, možná ještě mluví?