Tekutá jádra Merkuru vyvolala magnetický problém

Co by řekl specialista na tuhá jádra baron Munchhauzen, kdyby mu oznámili, že jádra mohou být i tekutá? Jistě by to považoval za lhaní. Přesto nedávno vědci oznámili, že jádro Merkuru je ve skutečnosti tekuté a tím okamžitě vyřešili problém, který trápil astronomy přes třicet let. Může to být pravda? Zkusme si to vysvětlit.

Merkur, nejbližší planeta Slunce, je známý odpradávna – od těch dob, co člověk začal se zájmem pozorovat noční oblohu. Ale z různých příčin k všestrannému zkoumání planety nedošlo. Až v roce 1973 se lidé rozhodli poslat k němu zařízení Mariner 10. V letech 1974 a 1975 dolétl k Merkuru na minimální možnou vzdálenost, přitom nafotil spoustu snímků a provedl hromadu jiných důležitých měření.

Všechno to bylo velmi zajímavé, ale když astronomové zpracovávali získané údaje, zjistili, že má Merkur překvapivě slabé magnetické pole – stokrát slabší, než má Země. A museli se nad tím zamyslet.

«Vědci neočekávali, že Merkur bude mít takové magnetické pole, - řekl profesor Cornellovy univerzity (Cornell University) Jean-Luc Margot (Jean-Luc Margot). - Předpokládalo se, že magnetické pole planet je spojeno s jejich tekutými jádry, a fenomén Merkuru byl vysvětlen tím, že planeta je příliš malá na to, aby měla roztavené jádro».

Stejně tak se objevil i předpoklad o složení Merkuru. Vědci spočetli, že v takovém případě musí mít planeta plášť, který je složený ze slitin, a obklopuje tuhé železné jádro. Právě tuhé jádro – protože takové malé planety po vzniku musí chladnout velmi rychle. Mimochodem, mnozí teoretici ale radili nespěchat s takovými závěry.

Přesto se hned někteří pozorovatelé vzdali s tím, že zjistit pravdu se podaří pouze tehdy, jestliže přímo na místě (jehož teplota, mimochodem, se pohybuje v závislosti na denní době od -180 do +430 stupňů Celsia) přistane nějaká výzkumná sonda.

A čekat se bude dlouho. Ale Jean-Luc Margot a jeho kolegové nevydrželi čekat, a proto začali v roce 2002 zkoumat nitro Merkuru přímo ze Země (mimochodem, Margota byste měli znát už díky jeho průzkumům v souvislosti s YORP— rotací. To je to, čí se zabývá

Badatelé se rozhodli vyřešit problém Merkuru pomocí radarů. Hlavním prostředkem pro studium se stala výkonná anténa GSSR (Goldstone Solar System Radar), která patří NASA, přesněji – jeho Laboratoře reakčního pohybu (JPL). Anténa posloužila jako zdroj signálu. Echo zachytávala ona, ale také radioteleskop Roberta Byrda (Robert C. Byrd Green Bank Telescope — GBT).

Všechna tato technika byla použita pro zjištění rychlosti rotace Merkuru, jejíž přesnost je řádově v ticícinách procenta, což je velmi přesné měření.

Když se planeta točí, dochází k některým výchýlením osy rotace. Z druhů těchto odchylek je možné určit, zda je planeta zcela tuhá nebo tekutá uvnitř. A tak po pěti letech, během kterých Margot a kolektiv provedli dvě desítky pozorování, vědec došel k závěru, že planeta není jednolitá, ale že má uvnitř tekuté jádro.

Ve výsledku astronomové už vědí, že je jádro tekuté, a tím se vlastně všechno vysvětlilo. Ale v důsledku tohoto objevu vyvstal nový problém – teď nikdo nechápe, proč je magnetické pole takové chatrné, když jádro «napomáhá» vytvoření silného pole. Ohledně magnetismu Merkuru, ani sám Margot žádné závěry zatím neudělal.

Zkrátka, tento výzkum na jedné straně vědě pomohl, ale na straně druhé dostal učence do slepé uličky.

Zato profesor vyslovil doměnku, proč jádro, které už vlastně vychladlo, zároveň neztuhlo. Vyslovil hypotézu, že do nejhlubších niter Merkuru se mohly dostat některé látky (např. síra), které podstatně snížily bod tání. V důsledku toho se jádro ochladilo, ale do tuhé fáze přijde až za dlouhou dobu.

A o podrobnostech k tomu všemu Margot referoval v článku pro Science. Soudě podle obálky posledního z čísel, redakce z toho měla obrovskou radost. Margot ještě doplnil, že chemické složení nitra Merkuku muže odhalit ještě hodně cenných informací o jeho formování. Stejně jako u jiných planet – především těch, které se mohou ukázat jako vhodné pro osídlení.

Je třeba říct, že Merkur má ještě spoustu jiných nevyřešených otázek. Aby NASA na ně získala odpovědi, poslala před několika lety kosmického kurýra – sondu Messenger. Doletí tam až v roce 2008 a na stálou oběžnou dráhu Merkuru se dostane až v roce 2011. A především na toto zařízení spoléhá Margot.
Prostě, profesor naznačil, že bude trpělivě čekat ještě čtyři roky. Budiž, tak i my budeme následovat jeho příklad. Nic jiného nam ani nezbývá.